ERNST KAPP

Literatura:

COHEN,M. R. & NAGEL,E.: An Introduction to Logic andScientific Method, New York 1934.

MAJER,HEINRICH:Die Syllogistik des Aristoteles, Leipzig19362 (1. vyd. 1896-1900).

PRANTL,KARL:Geschichte der Logik im Abendlande, Ber-lin 19553 (1. vyd. 1855-1870).

Ross, W. D.: Aristotle, London 1923.

KATEGORIE MYŠLENÍ A KATEGORIE JAZYKA'

Émile Benveniste

Preložil Martin Pokorný Jazyka,jímž hovoríme, využíváme nesčetné rozličnýmizpúsoby, jejichž pouhý výčet by se vyrovnal soupisu všechčinností, j imž se mňže vénovat lidský duch. Pŕes svou rúz-nost mají tato užití dve společné charakteristiky. První jeta, že realita jazyka obecne a zpravidla zústává nevédo-'m~)U;s výjimkou lingvistického studia ve vlastním smyslumáme o úkonech, které pri promluvé provádíme, jen cha-bé a prchavé vedomí. Druhý rysje ten, že ať jsou výkonymyšlení jakkoli abstraktní či naopakspecifické, vždy na-cházejí výraz v jazyce. Všechno môžeme ŕíct, a múžemeto ŕict tak, jak chceme. Qdtud vxchází obecne rozšíŕenéa (jak tomu ve spojitosti s jazykern bývá vždy) nevčdpmépresvedčení, že myšlení a mluvení jsou dve bytostne od-lišné činnosti, které se spolčují kvúli praktické potrebe ko ••munikace, avšak každá o sobé má vlastní oblast a nezávis-lé možnosti, kdy možnosti jazyka spočívají ve zdrojích,nabízejících se duchu k tomu, co se nazývá vyjádŕení myš-lenky. Tak zní problém, který tu pred sebe souhrnnč staví-

, Émile Benveniste: "Catégories de pensée et catégories de lan-gue", Les Études philosophiques 4, 1958; repr. in: Problémes delingvistique générale, sv. I, Gallimard 1966, str. 63-74.

© Gallimard 1966, Paris

28 29

ÉMILE BENVENISTE KA TEGORIE MYŠ LENÍ

me, zvláštč s cílem objasnit nčkteré dvojznačnosti,jejichžpríčinou je sama povaha jazyka.

Jazykern se bezpochyby promlouvä, je využív án k pŕe-dání "toho, co chceme ŕíci". Avšak to, co tu nazýváme "to,co chceme ŕíci" anebo "to, co máme na mysli" anebo "nli6emyšlenka" anebo jakýmkoli jiným označením, je obsahrnyšlenky, osobe cbtížné definovatelný, .pomineme-l ivlastnosti intencionality či popis pŕes psychickou struktu-ru apod. Tento obsah obdrží formu, je-Ii vysloven, a jinaknikdy. Obdrží formu z jazyka a v jazyce, jenž je kadlubemveškerého možného vyjádŕení; nelze se od nej oprostita nelze jej transcendovat. Tento jazyk je uspoŕádánvesvém souhrnu a tedy jako určitá totalita. Jinak ŕečeno, j~organizovánjako soustava odlišných a odlišujících "zna-ku", které Ize dále rozložit na nižší jednotky anebo sesku-pit v jednotky složené. Tato obrovská struktura, uzavíra-jící struktury menší na mnoha úrovních, dává evou formuobsahu myšlenky. Aby se tento obsah stal prenosným.musí být distribuován mezi morfémy jistých tŕíd, figurují-cí v jistém rádu atd. Sručné ŕečeno, tento obsah musí pro-jít jazykern a vytvarovat se v nem. Jina~ se myšlenka re-dukuje ne-Ii na naprosté nic, pak každopádne na cosi takmlhavého a tak nerozlišeného, že nemáme žádný prostŕe-dek, jak je pochopit jakožto "obsah" odlišný od formy,kterou mu udílí jazyk. Lingvistická forma tedy není pouzepodmínkou prenosu, nýbrž podmínkou uskutečí!~Jlí myš~~J1.!<~.MyšlenKu uchopuj eme pouze jako j iž uzpňsobenoujazykovými formami. Za touto hranicí se nachází jen tem-né chtční, podnety uvolňující se v gestech, mimika. Toznamená, že otázka poznání, zda by myšlení mohlo probí- )hat bez jazyka .anebo jej odmítnout jako prekážku, se zdábýt - alespoň pokud stŕízlivé probereme současná data -beze smyslu.

Zatím tu máme pouhý faktický vztah. Postavíme-Ii tyto

dva termíny - myšlení a jazyk - jako sdružené a navzájemnutné, nijak tím nenaznačujeme, jak jsou sdruženy a pročsoudíme, že jeden je pro druhý nepostradatelný. Mezimyšlenkou, která se múže materializovat výlučne v jazycé,a jazykern, jehož jedinou funkcí je "znamenat", bychomrádi ustavili určitý specifický vztah, neboť je zŕejmé., žedané termíny nejsou symetrické, Hovoríme-Ii o obsahu-jícím a obsahu, je to zjednodušení. Obraz by nám nemčlvadit. V pŕísném smyslu myšlenka není žádná hmota, proniž by jazyk pripravoval formu, neboť v žádném okamži-ku si toto "obsahující" nelze predstav it prázdné, zbavené"obsahu", ani tento "obsah" jako nezávislý na tom, co jej"obsahuje".

Otázka tedy nakonec zní takto: l když pŕipustíme, žemyšlenku nelze uchopit než jako zformovanou a uskuteč-nčnou v jazyce, máme nejaký prostŕedek, jak na myšlencerozpoznat rysy, které jí jsou vlastní a které jazykovémuvyjádŕení za nic nevdččí? Jazyk mňžeme popisovat sámosobe. Bylo by treba sledovat práve tak pŕímo i myšlení.Kdyby byl o myšlení možné vymezit rysy, které mu nále-žejí výlučne, videli bychom zároveň, jak se myšlenka pri-zpúsobuje jazyku a jak vyhlížejí jejich vztahy.

Zdá se užitečné k problému pŕistoupit pŕes "kategori,e",které se jeví jako cosi zprostredkujícího.J]kazují odlišnýaspekt podie toho, zdajde o kategorie myšlení, či katego-rie.jazyka. Sám tento nesoulad by nám mohl objasnit je-jich vzájemnou povahu. Bezprostŕedné napríklad nahliží-me, že myš lení múže své kategorie stanovovat svobodnča zavádčt nové, zatímco lingvistické kategorie jakožtoatributy systému, který každý mluvčí pŕijimá apodržuje,nejsou svévolnč pozmčnitelné; dále vidíme rozdíl v tom,že myš lení rnúže vznášet nárok na stanovení kategorií uni-,verzálních, avšak lingvistické kategorie jsou vždy katego-riemi jednoho konkrétního jazyka. Pŕi prvním pohledu se

30 31

ÉMILE BENVENISTE KATEGORIE MYŠLENÍ

'

tím potvrzuje nadŕazená a nezávislá pozice myšlení ve. vztahu k jazyku.

Po rade autorň, kteŕí se téchto otázek dotkli, se ovšemnemúžeme zastavit u problému postaveného takto obecne.Musíme vstoupit do konkrétní historické situace, prozkou-mat kategorie jednoho určitého myšlení a jednoho určité-ho jazyka. Pouze za této podmínky se vyhneme zaujímánísvévolných stanovi sek a spekulativních ŕešení. Naštčstímáme k dispozici data, která jsou takŕka pŕipravena pronaši zkoušku, data rozpracovaná, predložená objektivnímzpúsobern a včlenéná do známého rámce: jsou to Aristo-telovy kategorie. Budiž nám dovoleno zvážit ty to katego-rie bez zvláštního filosofického aparátu, jednoduše jakosoupis vlastností, které jeden ŕecký myslitel Jlo~lá4a-' zapŕisouditelné predmetu, a následne jako seznam aprior-ních pojmu, které podie nej poŕádají zkušenost. Pro nášúčel jde o dokument velké ceny.

Pripomeňme si tedy základní text udávající nejúplnéjšíseznam tčchto vlastností v jej ich souhrnu (Kategorie,kap. 4):1

vloni"; - "být v poloze", napríklad .Jehl si; sedl si"; -"být ve stavu", napríklad "je obutý; je vyzbrojen"; -"činit", napríklad "reže; páli"; - "zakoušet", napríklad"je ŕezán; je pálen".

Každé vyjádŕení, které nevstupuje do žádného spojení,označuje podstatu; aneb o koliké; anebo jaké; anebo vevztahu k čemu; anebo kde; anebo kdy; anebo být v po-loze; anebo být ve stavu; anebo činiť, anebo zakoušet."Podstata" je napríklad obecne "človek; kúň"; - "ko-liké", napríklad "dvouloketné; tŕíloketné"; - .jaké",napríklad "bílé; vzdelané"; - "ve vztahu k černu", na-príklad "dvojnásobné; poloviční; vétší"; - "kde", naprí-klad "v Lykeiu; na námestí"; - "kdy", napríklad "včera;

Aristotelés tedy pŕedkládá úplný soubor predikátú, kte-ré}~~Jvrdit o jsoucírn, a h9.dláyÝme;zit !ogiCk{statliskaž-~ho z nich. Zdá se nám však - a pokusíme se to ukázat=-,že tato rozlišení jsou zároveň ~ategoriemij~~yka, a žeAristotelésjakoby provádí úvahu na absolutní zpúsob, aleve skutečnosti jednoduše nacházíjistézákladní kategoriejaz)'!c~.~~ Rter~m!m'slí. Zaméŕíme-Ii alespoň pozornostna vyhlášení kategorií a na príklady, které je dokládají,pak se tento výklad, doposud podie všeho nepredložený,bez dlouhých komentáru potvrzuje. Projdčrne postupnevšech deset termínu.

Zda ús iá pŕeložírne "substance" či "esence", "podstata"či "bytnost", tu nehraje velkou roli.Je to kategórie podá-vající na otázku "co?" odpoveď "človek" či "kôň", tedypŕľpadý jazykové md)' jmen, označujících objekty, ať užto jsou pojmy či jednotliviny. K termínu úsiá se vrátímeo nčco níže, abychom tento predikát označili.

Následující dva termíny, poson a poion, tvorí pár. Od-kazují k "hýt-koliký", čímž vzniká abstraktum posotés,"kolik-ost" ("kvantita"), a k "být-jaký", čímž vzniká abs-traktumpoiotés, .jak-ost" ("kvalita"). První termín need-kazuje k "počtu" v užším smyslu (ten je pouze jednouz variant poson), nýbrž obecnčji ke všemu, co podléhámčŕení.Aristotelova teorie tak rozlišuje mezi "kvantitami"pŕetržitýrni, jako je početa jazyk, a kvantitami spoj itými,jako jsou smery, čas či místo. Kategorie po ion zahrnuje"kvalitu", aniž by se hovorilo o poddruzích. Pokud jdeo Hi následné pojmy, pros ti, pú a pote, jednoznačne od-kazují ke "vztahu", k "místu" a k "času".

1 Nemélo by smysl uvádét text v originále, neboť všechny ŕeckétermíny zmiňujeme níže. Pasáž jsme preložili doslova, abychompred podrobným rozborem dali pocítit obecný tón.

32 33

ÉMILE BENVENISTE KA TEGORIE MYŠ LENÍ

Zastavme se pozornéji u tčchto šesti kategorií, jej ichpovahy a jej ich seskupení. Jeví se nám, že tyto predikátyneodp9_vtdají žádn.Ýl!!J1tísudkum odhaleným ve včcech,nybrž určité klasifikaci vystupující ze samotného jazyka.Pojem ús..i4-naznačuj.e tŕídu podstatnýchjmen. Společnčuvádčným poson a po ion odpovídá ne pouze tŕída prídav-ných jI1!.!!!lobecne, nýbrž konhétneji dva typy adjektiv,které ŕečtina tesne spojuje. Již od prvních textu a prednástupem filosofické reflexe platí, že ŕečtina spojovala čikontrastovala dvojici adjektiv posoi a poioi s jejich prí-buznými formami hosos, hoios a tosos, toios? Ty to zpú-soby odvození byly v ŕečtiné hluboce zakoŕenčny, obevycházejí ze zájmenných struktur a druhá vývojová radabyl a produktivní: vedie hoios, poios, toios máme též alloi-os, homoios. Základem téchto dvou nutných.predikátú jeočividne systém jazykových forern. Prejdeme-Ii k pros ti,pak za .vztahem" se nachází další základní vlastnost ŕec-kých adjektiv, možnost komparativu (jakým je ostatnepodaný príklad meizon), což je forma co do funkce "rela-tivní", vztažná. Dva další príklady, diplasion, hémisy,vyznačují "vztah" odlišným zpúsobern: tak jako u výra-zu meizon naznačuje "vztah" jeho forma, u "dvojitého"a "polovičního" je z definice vztažný jejichpojem. Pokudjde o pú, "kde" a pote, "kdy", odkazují ke tŕídám prosto-rových a časových určení, ai zde jsou pojmy utváŕenypodie povahy tčchto určení v ŕečtinč: nejen žepú a pote sedruží symetrií jej ich formace odrážené v hú hote, tú tote,avšak tvorí též součástjisté tŕídy, která zahrnuje i další pŕí-slovce (typu echthes, perysin) či vyjádŕení v pádu využi-vající formy lokativu (tedy en Lykeió, en agorá). Není tedybez príčiny, že výčet a uskupení kategQriíľYl@dáJ~ls.j<l;k

padá. Všech šestQIvnícl1 odkazuje najmenné f~my. Svoujednotu nacházejí ve svébytnosti reckemorfologie. '

Podie téže úvahy tvorí skupinu i další čtyfi pojmy:všechny jsou kategoriemi slovesnými. Jsou pro nás o tozajímavéjší, že povaha dvou z ničlinebyla podie všehodoposud správne nahlédnuta.

Poslední dve jsou bezprostredne jasné: poiein, "činit"s príklady temnei, kaiei, "reže, pálí" a paschein, "zakou-šet" stemnetai, kaietai, "je ŕezán, je pálen" zjevují kate-gorie činného a trpného rodu, a tentokrátjsou samy príkla-dy vybrány tak, aby podtrhly jazykový protiklad: tím, covychází na povrch v polárních pojmechpoiein a paschein,je tento morfologický protiklad dv ou "rodu", ustálený vevelkém počtu ŕeckých sloves.

Jak tomu však je s prvním párem kategorií, keisthaia echein? Ustálený tu není ani preklad: nčkteŕí berouechein jako "mit". Jaký význam by ovšem mohla mít kate-gorie typu "polohy" (keisthai)? Je to snad predikát stejné-ho stupne obecnostijako "činný" a "trpný"? Je téže pova-hy? A co ŕíci o echein s príklady "je obutý;je vyzbrojen'''?Aristotelští vykladači se podie všeho domnívají, že tytodve kategorie jsou podružné; ŕecký filosof je formulujepouze proto, aby vyčerpal veš~~ré predikace pfisouditel-né človeku. Podie Gomperze "si Aristotelés pred seboupredstavuje stojícího človeka, napríklad v Lykeiu, a pro-chází postupne otázky a odpovedi, které by bylo možno vevztahu k nemu učinit. Všechny predikáty, které Ize s tímtopodrnétem spoj it, spadají pod ten či onen z deseti hlav-ních, od klíčové otázky: Co je to za predmet, který tu vní-márii'?, až po otázky podŕízené, vztažené k pouhému vnčj-šímu vzhledu, jako je: Co má na sobč, pokud jde o obuv čizbroj? ... Výčet je pojat tak, aby obsáhl maximum predi-

2 Pomíjíme tu rozdíly v prízvuku mezi vztažnou a tázací radou.Zde jde o podružný fakt.

34 35

ÉMILE BENVENISTE KA TEGORIE MYŠ LENÍ

3 Spolu S dalšími pravdepodobnými názory, jež schvaluje H. P.Cooke, uvedeno v pŕedmluvč k jeho vydání Kategorií (Loeb Clas-sical Library).

4 K této otázce viz môj článek v Journal du psychologie 1950,str. 121nn., v tomto svazku str. 168n.

u echein tu využívá tčchže príkladu, tentokrát v infiniti vu:to hypodedesthai, to hóplisthai. Klíč k interpretaci naj de-me v povaze tčchto slovesných tvaru: hypodedetai a hó-plistai jSťJuperfekta. Presne ŕečeno jde dokonce o perfek-ta média. Avšak rys mediality je již uchopen, jak jsmevideli, pomocí keisthai, jehož dve dokladová slovesa ana-keitai a kathétai, poznamenejme na okraj, perfektum ne-tvorí. V predikátu echein a ve dvou tvarech zvolených zapríklady se má vykázat kategorie perfekta. Smysl echeinje zároveň "mít" a - v absolutním užití -"být v určitémstavu": tím dokonale ladí s diatezí perfekta. Aniž bychomzacházeli do komentáre, jenž by se snadno rozrostl, pouzes cílem zvážit, jak by byl o možno navrátit hodnotu perfek-ta do prekladu uvedených tvaru, musíme do nich včlenitpojem "mít"; získáme tak hypodedetai, "má na noháchobuv", hóplistai, "má na sobč zbroj". Poznamenejme ješ-te, že tyto dve kategorie tak, jak je chápeme, po sobč vevýčtu následují a zjevnč tvorí pár, stejnč jako následujícípoiein a paschein. llecké perfektum a médium spájí roz-ličné formáiní i funkční vztahy, které jsou dédictvím indo-evropštinya utvoŕily složitý systém: napríklad tvar gego-na, perfektum aktíva, se druží s prítomným časem médiagignomai. Ty to vztahy kladly značné prekážky pred ŕeckégramatiky ze stoické školy: tu definovali perfektum jakosvébytný čas, parakeimenos či teleios; tu jej zas radilik médiu, do tŕídy zvané mesotés, strední mezi aktívema pasívem. Každopádne je j isté, že perfektum nezapadá doŕeckého systému slovesných času, zústává stranou a ozna-čuje prípad od prípadu buď temporální modus, anebo zpú-sob bytí podmčtu, Když vezmeme v potaz množství poj-mu, které lze v ŕečtiné vyjádŕit pouze tvarem perfekta,pochopíme, proč z nichAristotelés vytvoril specifický mo-dus bytí, stav (habitus) podmétu.

Soupis deseti kategorií lze nyní pŕepsat v jazykovém

kátú, které lze pŕipsat veci či jsoucnu ... "3 Takto zní, nako-lik múžeme soudit, obecné mínéní učencú, Pokudjim .uve-rim.e, pak filosof velmi špatnč rozlišoval mezi dúležitýrnii dodatečným, ba dokonce témto dvčma pojmúm pokláda-ným za podružné dal prednost pred rozdílem činnostia trpnosti.

Též zde se nám jeví, že v základe pojetí je jazyk. Vez-mčrne nejdŕíve keisthai. Čemu by mohla odpovídat logic-ká kategorie keisthai? Odpoveď nalezneme v uvedenýchpríklade ch: anakeitai, .Jehl si"; kathétai, "sedl si". Jdeo dva príklady mediálních sloves. Z hlediska jazyka jdeo zásadní pojem. Navzdory zdání, k némuž bychom se,klonili, je médium dúležitéjší než trpný rod, který se tvoríz nej. V soustavč staroŕeckého slovesa, jak se udržel ještčdo klasického období, spočívá zásadní rozdíl mezi činnýmrodem a médiern." Ŕecký myslitel mohl z dobrých dúvodúabsolutne stavčt predikát, jenž se vyjadroval určitou spe-cifickou tŕídou sloves, slovesy tvoŕícimi pouze médium(media tantum), a jenž mezi jiným označoval "polohu","postoj". Médium nebylo redukovatelné na rod činný anitrpný a označovalo modus bytí stejnč charakteristický jakodruhé dva.

Nej inak tomuje s predikátem echein. Nesmíme jej brátv obvyklém smysluechein, "mít",jako .vlastnictví" hmot-ného majetku. To, co je na této kategorii zvláštního a priprvním pohledu rušivého, osvetlí príklady: hypodedetai,"je obutý", hóplistai, "je ozbrojen", a Aristotelés na nichtrvá, když se v deváté kapitole pojednání k tématu vrací;

36 37

ÉMILE BENVENISTE KATEGORIE MYŠLENÍ

rámci. Každáje udána svým označením a následným ekvi-~ ,7ále'ntem: úsiá ("podstata"), podstatné jméno; poson, po-

ion (,jaký; v jakém počtu"), pŕídavná jména odvozená zezájmen typu latinskéhoqualis a quantus;pros ti ("ve vzta-hu k čemu"), prídavné jméno v komparativu; pú ("kde"),pote ("kdy"), pŕíslovce místa a času; keisthai ("být di spo-nován"), médium; echein ("být ve stavu"), perfektum;poiein ("konat"), činný rod; paschein ("zakoušet"), trp-ný rod.

Pŕi rozpracování této tabulky "kategorií" Aristotelés(jakjsme již ŕekli) zamýšlel pŕehlédnout všechny prediká-ty, jež mohou vstoupit do výroku, a to za podmínky, žekaždý termín označuje izolovaný stav, není včlenčn dosymploké, do syntaktického spojení. Nevedomky si vzal zakritérium empirickou nutnost svébytného vyjádieni prokaždý z predikátú, Byl tak nechtčné pŕiveden ke znovuná-lezení rozdílu, které mezi hlavními skupinami slovníchtvaru manifestuje sám jazyk, ježto tyto tvary a tyto tŕídymají svúj význam práve díky svým odlišnostem. ttlel za to,že vymezuje vlastnosti objektu, ve skutečnosti však pŕéd-kládá výlučťll":tazykové entity: pouze jazyk díky svýmvlastním kategoriím umožňuje tyto entity poznat a w;čit.

Získáváme tedy odpoveď na otázku položenou zpočát-ku, která nás pŕivedla k této analýze. Tázali jsme se, jaké-ho druhu jsou vztahy mezi kategoriemi myšlení a katego-riemi jazyka. Jakkoli vysoce jsou Aristotelovy kategoriecenčny pro myšlení, ukazuje se, že vznikly pŕesazenímkategoriíjazyka. Vymezení a uspoŕádání toho, co Ize mys-let, vychází z toho, co Ize Nci. Jazyk poskytuje základníkonfiguraci vlastností, které duch na včcech poznává. Tatotabulka predikátú nám tedy vydává počet pŕedevšírn zestruktury tŕíd jednoho konkrétního jazyka.

Odtud plyne, že to, co nám Aristotelés pŕedkládá jakotabulku obecných a stálých podmínek, je pouhá pojmová

projekce stavu.jenžje lingvistickydán. Lze pouze doplnitnásledující poznámku. Za hranicí aristotelských termínu,'mimo tuto kategorizaci se up Iatňuje pojem "být", jenž za-hrnuje vše. Samo "být" není predikátem, je však podmín-'kou všech predikátú. Všechny varianty "určitého bytí","stavu", všechna možná hlediska časová atd. závisejí napojmu "být". l zde je však pojem odrazem velmi specific-kého jazykového rysu. Ŕečtina nejen vlastní sloveso "být";(což ani v nejmenším není u jazyka nutné), ale navíc jejvyužívá zcela jedinečným zpúsobern. Poverila je !~gickoufunkcí kopuly (již sám Aristotelés poznamenal, že tato.funkce slovesa ve vlastním smyslu nic neznamená a vytvá-ŕí výlučne synthesis), díky čemuž získalo mnohem vétší .rozsah než kterékolijiné. Mezijiným se múže pomoci čle-nu stát jmenným pojmem, chápanýrn jako vec; poskytujeprostor pro varianty; napŕíklad pro pŕítornné pŕíčestí, ježse samo substantivizovalo a vystupuje v rúzných jmen-nýchrodech (to on; hoi ontes; ta onta); múže samo sloužitjako predikát, jak tomuje ve spojení to ti én einai označu-ffcTpojmovou bytnost určité veci, nernluvé o ohromujícírozličnosti jednotlivých predikátú, s nimiž se múže vázata vytváŕet formy v pádu a pŕedložky ... lnventarizace tčch-:to hojných užití tím není ukončena, avšak očividne se jed-(,ná o fakta jazyka, syntaxe, odvozování, To podtrhnčme, ineboť výlučne v takto charakterizované situaci jazyka se lmohla zrodit a rozvinout celá ŕecká metafyzika "bytí", ať ~\vezmeme skvostné obrazy Parmenidovy básne či dialekti-ku Sofisty. Jazyk zjevnč neurčil smer metafyzické defini- ~ce bytí - každý ŕecký myslitel má svou -, avšak umožnil '.učinit z "bytí" objektivovatelný pojem, jejž si mohla filo- :sofická ref1exe upozorn it, analyzovat a postav it zpňso-:bem, který s žádným jiným pojmem nelze srovnat. ~;

Jelikož se tu v první rade jedná o jazykový fakt, pocho-píme vše lépe, zvážíme-li situaci téhož pojmu v jiné ŕeči.

38 39

ÉMILE BENVENISTE KA TEGORIE MYŠ LENÍ

5 Faktické detaily viz D. Westermann, Grammatik der Ewe--Sprache, § 110-111; Wôrterbuch der Ewe-Sprache, sv. l, str. 321,384.

"zemina", vzniká wo ke, "být zemitý"; se tsi, "voda", wotsi, "být vlhký"; sekpe, "kámen", wo kpe, "být kamenný".To, co my pojímáme jako "bytí" určité povahy, je v jazy- .ku ewe "činno;;l", na zpúsob našeho "delá se vítr".

Pokud predikát označuje funkci, hodno st, používá sesloveso du, tedy dujia, "být králern".

Konečne pakjisté predikáty hmotného určení, stavu, sevyjadŕují pomocí di, napŕíklad di ku, "být hladov", difo,"být dlužníkem".

V praxi tedy funkcím našeho slovesa "být" odpovídápet odlišných sloves. Nejde o rozdelení téže sémantickéoblasti na pet kusu, nýbrž o distribuci, která souvisí s od-lišným uspoŕádánírn, zacházejícím až do sousedících poj-mu. Pro nás jsou napríklad pojmy "být" a "mít" práve takodlišné jako termíny, jimiž se označují. V jazyce ewe vy-tváŕí le, uvedené sloveso existence, ve spojení s asi,"v ruce", vazbu le asi, doslova "být v ruce", cožje nejob-vyklejší ekvivalent našeho "mít": ga le asi-nye (doslova"peníze jsou v mé ruce"), "mám peníze".

Tento popis stavu vecí v ewe je do jisté míry umelý. Jeproveden z hlediska našeho jazyka, nikoli - jak by bylovhodné - ve strukturách samotného ewe. Vyjdeme-Iiz morfologie či syntaxe jazyka ewe, uvedených pet slovessi není ničím blízkých. Teprve ve vztahu k našim vlastnímjazykovým útvarúm u nich nacházíme společný rys. Avšakpráve v tom je výhoda tohoto "egocentrického" srovnání:získáváme díky nemu jasno o sobé samých. Ukazuje nám,že tato funkční rozličnost slovesa "být" v ŕečtinč je speci-fická skutečnost indoevropských jazykú, v žádném pŕípa-de nejde o obecný stav či nutnou podmínku. Zajisté, ŕečtí 'myslitelé zas ze své strany púsobili na jazyk, obohatilivýznamy, vytvoŕili neologismy. Abstraktní substantivumodvozené z einai je bezpochyby plodem filosofické ref1e-xe o "bytí" a múžerne sledovatjeho historický vývoj: nej-

V protikladu k ŕečtinč je výhodné zvolit jazyk naprostoodlišný, neboť jazykové typy se nejvíce odlišují právevnitŕním uspoŕádáním téchto kategorií. Upŕesnčme jen, žepŕedmétem našeho srovnání tu jsou fakta jazykového vy-jádŕení, nikoli konceptuální vývoj.

Ke srovnání jsme vybrali jazyk ewe, jímž se hovoŕív Togu a v nérnž je pojem "být" (či to, co tak nazýváme)rozdelen mezi nčkolik sloves.'

Je tu tedy pŕedevším sloveso nyé, o némž bychom ŕek-li, že vyznačuje totožnost podmčtu s pŕísudkem; vyjadŕu-je "být kdo, být co". Kuriózníje, že nyé se chovájako tran-zitivní sloveso a to, co je pro nás predikát identity, tak stojíjako doplnčk v akuzativu.

Druhé sloves o je le, vyjadŕující "existenci" ve vlastnímsmyslu: Mawu le, "Buh jest". Má však též uplatnení predi-kativní; le vystupuje u predikátň situace, umistční, "bytí"v místč, ve stavu, v čase, v kvalite: e-le nyuie, "je mu dob-ŕe"; e-le aji, "je tu"; e-le ho me, "je doma". Veškerá pro-storová a časová určení se tedy vyjadŕují pomocí le. Vevšech tčchto uplatnčních pak le vystupuje výlučne v jedi-ném čase, v aoristu, který plní funkce vyprávčcího časuv minulosti a také prézentního perfekta. Pokud má být pre-dikativní spojení zahrnující le pŕevedeno do jiného času,napríklad do futura či do modality obvyklosti, je le nahra-zeno tranzitivním slovesem no, "spočívat, ležet"; jinýmislovy, v závislosti na použitém čase tu máme pro týž po-jem dve odlišná slovesa, intranzitivní le a tranzitivní no.

Sloveso wo, "utvoi'it, dosáhnout, zapŕíčinit" s určitýmilátkovými jmény stojí svým zpúsobem naroveň našemu"být" ve spojení s adjektivem látky: spojením wo s ke,

40 41

ÉMILE BENVENISTE

dŕíve jako essiá v dórském pýthagorejství a u Platóna,pozdéji jako úsiá, která se prosadiia. Zde chceme ukázatjen tolik, že lingvistická struktura ŕečtiny predisponovalap(;]em "být" k filosofické~~poslání. Naproti tomu jazyk

ewe nám nabízí pouze úzký pojem, partikularizovanéfunkce. Nedokázali bychom ŕíci, jaké místo zaujímá "bytí"v metafyzice vyjadŕované v ewe, avšak artikulace tohotopojmu musí být a priori odlišná.

Spočívá v povaze jazyka, že vybízí ke dvérna proti-kladným iluzím. Jakožto pi'ipodobnitelný, sestávající vždyz omezeného počtu prvku, pňsobí jazyk dojmem, že nenínež jedním z možných tlumočníkú myšlení, které je svo-bodné, nezávislé, individuální a využívá jazyka jako ná-stroje. Pokud se ovšem skutečné pokusíme nalézt specific-:ké formace myšlení, získáme opet jen kategorie jazyka.',Druhá iluze je opačná. Skutečnost, že jazykje uspoŕádanéseskupení, vyjevující určitý plán, vybízí hledat ve formáI-ní soustavé jazyka zárodek "logiky", jež by byla inherent-ní duchu, a tedy vnčjší a pŕedchúdná k jazyku. Takto 0-

všem sestavíme leda triviality anebo tautologie.Bezpochyby není náhodou, že moderní epistemologie

se nepokouší sestavit tabulku kategorií. Plodnejší je chá-pat ducha jako moc nežjako mez,jako dynamiku nežjakostrukturu. Je faktem, že myšlení podrobené vedeckýmmetodickým nárokúm obecne pŕijme tatáž vymezení, ať jižse zkušenost rozhodne popsat v jakémkoli jazyce. V tom-to smyslu získává nezávislost nikoli na jazyku, nýbrž nakonkrétníchjazykových strukturách. Čínské myšlení doká-že vytvorit tak specifické kategorie, jako je tao,jin ajang,práve tak dobre si však dokáže osvojit pojmy material is-tické dialektiky či kvantové mechaniky, aniž by mu v tomstruktura čínštiny bránila. Žádný typ jazyka nemúže o so:;be a ze sebe favorizovat výkony ducha ani j im zamezovat.Rozkvet myšlení souvisí mnohem tésnčji s lidskými

42

KA TEGORIE MYŠLENÍ

schopnostmi, s obecnými kulturními podmínkami a sespolečenským ŕádern než s konkrétními rysy jazyka. Nic-rnéné možnost myš lení je uložena ve schopnosti jazykové-ho vyjádŕení, neboť jazykje formovaná struktura označo-vání a myšlení je zpúsob existence jazykových znaku.

Pŕeložil Martin Pokorný

43